Tvrdá Praha, 6: I like paneluck

Někdo chytřejší by článek nazval třeba: Autor se dočista zbláznil.

Začal jsem psát takovou malou povídku. Hodilo mi to asi 30 stránek a víc už asi nesesmolím, protože mi téma přijde vyčerpané. Chtěl jsem sepsat stovku, ale co už. A o čem píšu? O jednom paneláku. Cože, psát o paneláku? Mezi všemi těmi dechberoucími budovami, jimiž naše planeta oplývá? To je představa asi jako vymalovat vnitřek kostelu nahnědo a na portál usadit záchodovou mísu namísto svatého čehosi. No ale fakt, nekecám. Vždycky když přijdou letní pařáky, paneláky mě nějak podivně fascinují. V zimě je beru tak nějak normálně, jako škatuli plnou menších škatulí, kde se dá vyspat a kde je bezpečno. Ale v létě na mě mají ty obří, uniformní zdi nějaký intenzivní a uspokojující účinek.

JO, MOŽNÁ JDE JEN O NOSTALGII. NEBO O CHLÁDEK VE STÍNU.

Protože jsem v podobné škatuli vyrůstal a měl jsem ta letní parna i obrovské stíny budov obrovsky rád – jako dítě. Ale možná jen proto, že jsem letní prázdniny trávil na venkově a pařáky ve městě považoval za cosi dovolenkového, letoviskového, i když to byl po zbytek roku vlastně můj domov. Dodnes je pro mě léto někde mezi paneláky čímsi rajcovní, exotické. Většina osazenstva paneláků má pravděpodobně asi opačnou zálibu nebo sen. Už jsem procestoval kdeco, pobýval ve dvou pěkných domech, ve starém činžáku i staré vile, v bytovkové novostavbě a samozřejmě v paneláku a dle všeho se můj kompas (definitivně) nasměroval k… paneláku, jako k místu, kde je jednoduché žít a ještě jednodušší odtamtud vypadnout a necítit nějaký velký smutek po domově. Panelák je možná nejlepší místo pro lidi, kteří se už nechtějí zabývat nějakým dekorováním bydlení, kteří chtějí spíše žít než jen bydlet a zařizovat kolem bydlení tisíc blbin za vteřinu. Jo jo, my lidi na VýchodoZápadě si pořád něco vymýšlíme, většinou nesmysly, i když zrovna neřešíme bydlení kvůli dětem nebo jejich odchodu z domu, že jo?

FASCINUJE MĚ TAKY JEDNA VĚC.

Ve zcela obyčejném bydlení, které lidi dříve dostávali zadarmo, později v rámci privatizace skoro zadarmo, během covidů zase nepochopitelně draze, má člověk brutálně pěkný výhled na svět. Je neobyčejně vysoko, přehlíží nižší paneláčky a rodinné domy, pohledem si tyká s kopci, na kterých stojí velké hrady. Já jsem býval zvyklý pobývat v 7. patře. A nepřestává mě fascinovat, jaké je to asi žít ve 14. patře nebo klidně v patře 23., které české paneláky taky umí. Jasně, nejsem naivka, ve světě jsou 100- a více patrové budovy, kde člověk odežene komáry (smích), rozhrne zažloutlou záclonu a ejhle – kouká na mraky, shora. Podobné věci mě ale spíše děsí a přijdou maličko "proti přírodě". Já bych se spokojil s nějakým 13. patříčkem někde na kopci, abych se vyšvihl nad většinu pražských budov a za nimi, v dáli, při zření zeleného horizontu podlehl iluzi, že dál už je jen zelená příroda a dobrodružství omezené na pohyb pěšmo, koňmo nebo splavmo.

Občas jen tak z prokrastinace koukám na inzeráty panelákových bytů. Jednoduchost paneláků a jejich nadčasovost mi přijde strhující. Doba se naštěstí změnila a dnes už o vás a o každém vašem kroku neví všechny mařeny na celém bloku, dnes je panelák naopak jeden z nejlepších způsobů, jak někde anonymně a v klídku žít a zároveň s ostatními sdílet případná nebezpečí, což je mezi domkaři třeba o dost obtížnější. Já sám neznám jediné pražské sídliště, kde by člověka otravoval hluk z hospod, klubů nebo virvál turistického ruchu. A do 13. patra stejně moc zvuků nevyšplhá. Třeba si jednou otevřu panelákovou cestovku já a moje mikrobusy budou za zvuku audiopřednášky turisty rozvážet po pražských sídlištích. A sídliště už pak nikdy nebudou jako dřív... Ba ne, zase takový fanda do vyděláváni peněz nejsem.

Za tenhle článek to od vás schytám, je mi to jasné. Nebo neschytám a... budete mě mít ještě více rádi?