Tvrdá Praha, 5: Hobby, které zlobí, 1. část

Někdo chytřejší by článek nazval třeba: Alte Liebe rostet nicht.

Líbí se mi, jak se po znovuobydlení Prahy můj život odebírá novými směry. Není mi cizí kdejaký odvážný a nový nápad, ale hodně se hlídám a než něco zásadního zrealizuji, napočítám do milionu. Alespoň dvacetkrát. Dokonce jsem si zřídil jakýsi nápadovník – sešítek, kam si zapisuji nejrůznější blueprinty na budoucnost nedalekou i těžce vzdálenou. Vřele doporučuji. Sešítek mi připomíná, že se musím pokusit žít co možná nejméně reaktivně, nebýt ve vleku věcí a pravidla si určovat co možná nejvíce sám. Abych převedl do praxe: ten úplně nejvyšší šéf vám něco nadiktuje v práci, něco, co moc nemá hlavu a patu a minimálně pro vás smysl. A nově naučené chování ve vás spustí řetězec myšlenek vedoucích k tomu, že si podobný job ponecháte jako srandu na jeden dva dny v týdnu a svou kreativní pozornost přesunete jinam. Půjde ale o dlouhou cestu, porozházet si aktivity tak, aby v nejvyšší možné míře stimulovaly centrum radosti a zároveň neplenily standard, na nějž je člověk zvyklý.

NĚKDY SE PŘISTIHNU, ŽE SE TÍMTO JAKOBY ROUHÁM.

Ale to je pitomost. Skoro 12 let jsem věnoval studiu na vysoké škole, nemálo času investoval do jazyků, nekašlu na manuální zručnost, pomohl jsem dát dokupy dva baráky a jeden byt, a také svoji tělesnou schránku udržuji připravenou na start. A navíc, krom úplných začátků a jednoho půlročního omylu jsem se nikdy nevěnoval pouhé provozní, administrativní aktivitě. Vždy jsem se snažil být tvůrce pravidel a dařilo se mi. A vždycky jsem viděl věci trochu jinak. Nechci tady machrovat, spíš se bojím, abych o tuhle schopnost natrvalo nepřišel. Někdy jsem byl přirozeně totálně mimo, viděno zpětně. A tak nějak mě baví to sem napsat a věc si zrekapitulovat. Říkám si, že když má člověk navzájem se obohacující výdělečné aktivity, které ho baví, nepotřebuje se unavovat vymýšlením zábavičky na volný čas, organizovat čas sobě i druhým a smát se na povel. Zábava prostě beztak musí být spontánní, výlety naslepo, whatsappovka kámošovi pár hodin nebo minut dopředu…

JENOMŽE PŘED NEDÁVNEM JSEM SI ZASE POTYKAL S HROBNÍKEM.

V hlavě si mi udělal hnízdo všemi chorobami prolezlý holub skalní a nakazil mě jednou staronovou ideou. Před očima na způsob stroboskopu pableskovaly flashbacky z minulosti, kdy jsem každou volnou chvilku trávil na silnicích. Ve strašlivém tempu, často s kolenem brousícím o asfalt, s jiskřící stupačkou… občas i s řídítky a nádrží… Jo, mluvím o motorkách. Jezdil jsem od dětství, ale definitivní závislost z toho byla v 21 letech, o tři roky později jsem se pak stal testovacím jezdcem pro jeden časopis, takže má pravá ruka kroutila heftem stovek motorek a na účty za benzin nikdo nehleděl… Pořád a pořád znovu jsem na to musel myslet, jak jsem každé odpoledne zmizel někam 50 kilometrů za Prahu a dával si zakroucený úsek silnice pořád tam a zpátky. Anebo víkendy. V sobotu ráno naskočit na bike a zmizet do Rakouska nebo do Německa na dokonalé silnice, kde jediným nepřítelem byl radar schopný nafotit motorku zepředu i zezadu. Zepředu by mi to bylo i jedno…

Byl jsem jako omámený při vzpomínkách na projížďky k Lipnu nebo kdekoliv po Vysočině. A chtěl jsem to zažít znovu, protože teplé dny se blížily. Po mnoha letech jsem si koupil motocyklový katalog a začal studovat. Ke svému údivu jsem… pokračování příště.

A co si myslíte o skutečnosti, že jste na stránkách o permakultuře nalezli článek o motorkách?