Tvrdá Praha, 24: Motorky na dvorky

Někdo chytřejší by článek nazval: Nechtěný návrat do minu-lost-i.

Pro rok 2023 jsem měl jasno minimálně v jedné věci – nebudu chtít zase jezdit na motorkách. V minulosti šlo o můj koníček číslo 1, naprostou topovku. Pak jsem to ale dočista zabalil. Motorky mi přišly – teď to přijde – přiblblé, převlíkání do nějakých kombinéz jsem si neuměl už ani představit, vlasy upláclé od helmy jakbysmet. Přelezl jsem do sportovních aut a motorky nechal motorkami. Býval jsem celkem obstojný jezdec a...

... NAJEDNOU JSEM MĚL V ŽIVOTĚ VELKÉ DIVNÉ PRÁZDNO.

Nalhával jsem si, že je všechno oukej, že mi bude stačit vysedávání v práci nebo někde na kafi, nějaké studium jako bonus a… filmy a jízda autem. Motorky jsem úplně přestal sledovat, až jsem se za nimi dokonce přestal otáčet i na ulici.

Začátkem srpna se mi ozval jeden starý kamarád. Kdysi jsme se poznali přes motorky, pak jsme se občas sešli na pivko, asi tak jednou ročně. A proč mi volal? Shání motorku. Aha, jak jinak. Neseděl na tom celé věky a v podstatě vůbec neví, jakou motorku koupit. Svůj výběr přizpůsobil finanční situaci, které, jak jsem pochopil, není vlivem nějakých velkých životních změn právě valná. To ale nevadí, proč by začátečník měl mít něco sezonního za půl milionu, co (ho) může jedním pádem zlikvidovat.

TAK MĚ TO ZASE DOSTIHLO.

Nekonečné vypisování se s kámošem o motorkách, až se stalo, že mě to začalo taky bavit. Najednou jsem si zase romantizoval představu, že když se vykašlu na silné nové stroje a koupím si ještě něco starého a klidnějšího, koupím si zase něco zpět ze svého dětství – prach zapadaných snů, ještě jednou, od znovu. A po(s)tupně se zase propracovávat k silnějším a silnějším strojům. Jako tehdy, když jsem drndal šedesátkou na nějakém východoblokovém doutnajícím hrkadle a listoval katalogem, kde byly věci jako čtyřdobé čtyř- nebo dokonce šestiválce.

Musel jsem se ve svých představách ale hodně krotit, definitivně jsem si i při něčem tak zábavném uvědomil, že můj čas je drahý a mých plánů není rozhodně málo. Budou-li do nich intenzivně patřit i motorky, to se uvidí. Přiznám se, že se dnes už docela bojím nějakého pádu a hlavně zranění. Mám obavu z čehokoliv, co by ohrozilo mou mobilitu a motivovanost. Dřív mi to bylo celkem fuk, myslel jsem si, že jsem nezranitelný. Haha. A co je úplně nejlepší? Kamarád mě poprosil, abych mu "novou" motorku převezl od původního majitele k němu domů. Už teď vím, že úplně krátká cesta nebude. Prý na to nikoho jiného nemá. Nu, pomáhat se musí. Ale kdo pomůže mně, až se do nějaké úplně staré dvoukolové ludry zamiluju…? Brzy asi tihle dinosauři nadobro zmizí ze silnic. A každý správný kluk dinosaury prostě miluje… Kamarád ale není právě nejrychleji jednající tvor, a tak se nám za okny usadil mráz, kvanta sněhu, posypová sůl, nu a v podobných podmínkách už mě dneska nikdo do sedla motorky, čtyřkolky nebo skútru nedostane. Snad jen s výjimkou skútru sněžného, u kterého jsem ale dočista zapomněl, jak ho vlastně pilotovat. 

A co vy? Ozval se vám někdo taky tak úplně nevhod, a přesto jste mu rychle odpustili?