Tvrdá Praha, 1: Smradlavý Žižkov

Někdo chytřejší by článek nazval třeba: Z džungle zpět do té betonové. 

Stěhovačka do centra Prahy byla celkem příjemná. Vzali jsme si jen pár věcí z Vysočiny i z bytu na kraji Prahy. Něco jsme dokoupili. Usnadnili jsme si situaci tím, že jsme se rozhodli opět (už asi podesáté) minimalizovat množství věcí, jimiž budeme disponovat. Poroučela se například asi jedna třetina mého šatníku. Uvědomil jsem si, že přehršel hadrů mě nutí nosit stále to samé, že mě nebaví mezi oblečením jakkoliv hloubkově hledat. Ve finále tím ztrácím čas každé ráno – hledám, hledám vhodné oblečení, nic se mi nelíbí, natož abych něco skombinoval. Pak naštvaně vezmu, co jsem měl včera a se zbytkem mrsknu zpět do skříně. S tímto modelem snad již právě teď končím. Díky(,) stěhování!

UŽ FAKT NECHCI KOMBINOVAT KAŽDODENNÍ OBLÉKÁNÍ HADRŮ S JEJICH TŘÍDĚNÍM.

A jinak se toho zase tak moc nezměnilo. Teda z věcí, o kterých bych se mohl s vámi podělit. O čem budu psát? Chci se malinko rozepsat o několika tvářích Žižkova. Pokud se řadíte k lidem, kteří se nedívají jenom do chodníku nebo mezi krajnice vozovky, pak jste tu správně. Jen málokdy mám takový spěch – a naučit se nespěchat je dřina –, abych se na svých cestách metropolí nestihl i trochu přikochávat. První tvář, do jejíchž očí pohlédnu hned po opuštění domu, je tvář nové rezidenční čtvrti. Pokud vím, té největší na současném Žižkově. Ta se zatím klube, takže ještě nemá dotažené všechny obchodní pasáže a relaxační prostranství. Odsud se vydám do parku, který vypadá, jako kdyby posledních 50 let stál jen tak sám za sebe. Samozřejmě nějaká hřišťátka, street work-outy a tak jsou nové, ale zeleň působí docela hezky starosvětsky a divoce. Čili zde zřím na druhou tvář Žižkova, tak jak ho vidím já. V noci není park ani moc nasvícený lampami, což celý dojem o jinakosti prostoru jenom umocňuje. Přejdu park a mám hned dvě možnosti, jaký Žižkov chci zrovna vidět.

JEDEN JE VILKOVÝ BURANOV A DRUHÝ KLASICKÁ TŘÍDA S ČINŽÁKY A TRAMVAJÍ.

Vilkový buranov mi teď dlouhou dobu asi nic moc říkat nebude. Domkaření jsem si užil až dosyta a pohled na oplocení zahrádky mě nudí. Žižkovský buranov ale má něco do sebe – je klidný, celkem uhlazený, nejsou tu žádné ruiny, skoro tu nejezdí auta, je takový pěkně zapadlý a zároveň hned u tramvaje. A pak tu máme ještě stále gró Žižkova. Jsou to jeho činžovní domy. Na ně se moc rád dívám zvenčí, ale uvnitř bych žít nechtěl. Byl jsem na desítkách návštěv lidí z činžáků a čímsi mi tyhle byty nesedí. Na tom teď ale vůbec nezáleží. Důležité je, jaký pěkný stín vrhají v létě a jakou pěknou kulisu tvoří při jízdě tramvají – jedete si pěkně v klidu a prohlížíte si jejich fasády, přičemž žádná není stejná. Tyhle baráky vyprávějí příběhy, ač mlčky. Přízemí činžáků jsou nabouchaná obchůdky a různými hospodami, což přináší dojem života a pohodlí i na místa, která jinak spí a jsou jen o noclehu nebo přípravě snídaně.

SAMOZŘEJMĚ TU NECHYBÍ KOMUNISTICKÁ STÁLICE.

Myslím paneláky. Jsou na Žižkově taky. Ale co jsem viděl, ne až tak moc vysoké, a když jo, jsou někde zapluté za kopcem a mezi vysokými stromy. Nebo slouží jako hotel, což patrně nikoho až tak moc neštve. Samostatnou kapitolou je pak areál s nějakou rádiovou nebo televizní anténou. Myslím onu nepřehlédnutelnou záležitost u Nákladového nádraží Žižkov, která by snad do dvou let měla být zdemolována. Místo je nepřehlédnutelné právě kvůli oné věži, která je jednou z nejvyšších budov v Česku. O nejvyšším baráku v Česku, co se dere do luftu ještě více než jednou tolik, pak nemůže být pochyb – Žižkovská televizní věž, díky které si odkudkoliv z Prahy dokráčíte domů pěšky i bez umění navigace. Jen nesmí být moc velká mlha.

NEJVĚTŠÍ EXOTIKOU JSOU PRO MĚ ULICE A OBLASTI TYPU "100 LET NAZPĚT".

Tak třeba: tramvajová vozovna, která maká a tudíž i svítí nonstop, vedle níž tramvaje stojí na ulici tak obyčejně jako třeba auta. Prostě vlezete do zapadlé ulice, kde jen tak nehnutě stojí pět tramvají…? A co víc. Ulice je stylem skoro úplně všeho taková naprosto brutálně prvorepubliková. Dovolenkový feeling hadr, znáte to, ne? Něčím mi architektura oblasti připomíná počítačovou hru Mafia, kterou jsem hrál před 20 lety. Ulice jsou dokonale napřímené (tomu se pak říká třída?) a velkolepě dimenzované, jako by s nimi staroušové měli opravdu grandiózní plány. V dnešní realitě jsou ale celkem liduprosté a tiché a to jim právě přidává na exkluzivitě. Nespěchám a ladím se na genia loci. Ohledně přelidnění jako takového mně osobně Žižkov vyhovuje. Žije tak akorát, noční život je vymezen svítícími krabičkami někde mezi činžáky, o turisty zde člověk skoro nezavadí a ulice skýtají maximální možnou prostorovou svobodu. A je tu všude tolik volných elektrokoloběžek a elektroskútrů, že to začíná lákat i mě, staronového velkého fandu do tramvají a aktuálně už trochu menšího fandu do aut.

To se asi divíte, kam se vyprávění ex-městského perma-kulturisty ubralo, co?