Restart, 3: V lese strojů

Někdo chytřejší by článek nazval: Tak tohle už je na stížnost!

Ještě než mě někdo obviní, že si pořád na něco stěžuji, zastavte. Teď se chci trošku vypsat o jakémsi druhu pěkné hojnosti. O hojnosti, která s sebou ale na druhou stranu přináší nemálo starostí. Ba ne, starosti jsou možná příliš silné slovo. Ono by možná stačilo říct, že ta hojnost na sebe naváže tolik vašeho času, že už vám nezbyde žádný další na regeneraci. Už jsem psal, jak mě postupně udolávaly mé dvě sběratelské vášně. Ano, nikdo nepotřebuje mít doma 300 kil extrémně zachovalých časopisů o motorkách a tisíce kusů rybářského vybavení.

ALE CO VĚCI, KTERÉ FAKT POTŘEBUJI?

Auta, motorky, motorovky, křovinořez, sekačky... Všechny tyhle věci chodí na benzín. A taky na olej. Vlastně je mám raději, než přístroje na baterie, byť s těmi je život o poznání snazší. Jenomže mě prostě spalovací motory odjakživa fascinují a tato fascinance nepřestává. Obzvláště velký zápal mám pro dvoutakty. A vlastně jsem tu a tam i celkem vděčný za stav, kdy mi některý z dvoutaktních mordýřů trávníku a dřeva stagnuje během startování. Těším se, až všechno rozeberu, očistím, promažu, do toho si pustím nějaký podcast, prostě pohodička v garáži.

ALE AŽ JEDNOU, AŽ NA TO BUDU MÍT ČAS.

No jo, jenomže kdy? A to je právě ono. Stroje mi šetří čas, poskytují mi radost a skýtají mi pocit té nezměrné hojnosti, již dnešní doba nabízí. Ale nějak se nemůžu ubránit dojmu, že se mi toho doma a na "statku" zase prostě nakupilo o trochu víc, než bych reálně potřeboval. Když pak při startu postagnují dva kusy nebo i víc, nastane mrzení. A nechci se toho zbavit, když to mám tak rád, nebo to vyměnit za novější a pak ještě novější kusy. Pevně věřím, že se tímto textem vykoupím, dostanu tyhle démony obzvláště nízké závažnosti z hlavy a bude mi fajn. Beztak mají všechny kvazizávady charakter prkotin nebo tam jen stojím jakožto špatný operátor. Prostě si při takové míře mašin už ani nedovedu zapamatovat, jaký je správný postup nastartování toho kterého motoru. A pak je přeplavuju, nebo naopak provozně nenaplním benzinem, u jednotek s ručním startérem hledám startér elektrický a u elektrických zase táhlo ručního startéru. Smůla. Zrovna nedávné jsem přišel k aku pile s lahvičkou směsi benzinu a oleje. A regulérně tam tak asi pět minut stál a nadával, kde že má být to nalévací hrdlo. Někdy si zase olej do dvoutaktu naměřím jen tak od oka a pak se divím, že bude zapalovací svíčka celá černá od mé palivové směsi 1:5. Asi si s tím nebudu lámat hlavu a holt to budu všechno používat trochu na grobiána, budu větší sedlák, prostě hlavně, abych s nimi udělal tu práci, na kterou jsou určeny. Všechny stroje pak jednou za dva roky mimo sezonu odvezu do servisu, kde je nějaký šikula komplet pročistí a naladí.

JÁ BYCH TAKY ČISTIL A LADIL RÁD, ALE NEVÍM, S ČÍM ZAČÍT A HLAVNĚ KDY ZAČÍT.

Ve své rodině a mezi známými jsme proslulí svou tendenci k minimalismu. Nemám skoro žádné zábrany zbavit se kdečeho, pokud to ve střednědobém rámci vyhodnotíme jako neupotřebitelné. Věcí se spalovacím motorem se ale jen tak zbavovat nedovedu. Pořád je to prostě motor, který za trochu paliva dovede odvádět svůj job, ať už ho přimontujete k čemukoliv. Jasně, nejsem žádný šílený sběratel, co se mu kupí stará auta na zahradě, to vůbec, probůh, jen tady říkám, že mám ty malé a větší strojky vrkající zejmna v dvoudobém taktu opravdu rád. Byť vím, že hromadění věcí, klidně i motorek, mi spíše škodí. Pak už skoro ani nevím, po čem sáhnout a raději si jdu lehnout ke knížce. K obětem mých čistek značka za odvoz prozatím patří pouze dvě malé motorky Jawa 21, které byly ve velice dobrém stavu, jen rozebrané a připravené k renovaci. Jinak jsem vše alespoň řádně prodal, pokaždé zájemci, co o stroje jevil vřelý zájem ve smyslu bude o ně dobře postaráno. Čas a ještě více prostor – dvě nejdražší věci, které považuji za hmotné, které jsem v materiáním světě kdy získal. Všechno ostatní jim bude muset konvenovat, jinak to bude mít u mě utrum. 

ROOM UŽ TOTIŽ POSTUPNĚ DOCHÁZÍ.

Paradoxní je, že s o dchodem na Vysočinu jsem se snažil kdečeho se pozbavovat, mojí mantrou byla nenáročnost života a pozbavování se všeho komplikovaného. Abych ve finále zase začal přikupovat nástroje a složité přístroje, bez kterých se na Vysočině patrně neobejdu. V poslední době slýchám příběhy známých, kteří prodávají všechno včetně milovaných sportovních aut a stěhují se do zahraničí. Jako, proč ne? A s úlevným úsměvem mi sdělují, jak je to pro ně ve finále osvobozující zkušenost. Ti upřímní z nich mi sem tam poděkují, že nastudovali můj příběh a že jim dodalo na odvaze, že jsem ze sebe sejmul břímě materiální zátěže a vydal se do nového světa objevovat a budovat. Ano, já už mám takový odchod za sebou takřka pět let a ve výsledku jsem skončil... skončil jsem v lese. V lese strojů. Stejně jako v minulosti. Stroje, kvůli nimž jsem odmítal dlouhodobé pracovní a studijní anabáze v zahraničí. Jakýto paradox. Jaké to motání se v kruhu. A nebo ne? Já ty stroje miluju, čili jsem možná tam, kde být mám. Náš "statek" stojí vedle lesa. A pokud ten nemá dorůst až k našemu domu a postupně jej přerůst, bez strojů se neobejdu. A nevystačím si jen s jedním na tu kterou činnost. Tady je služba pro stroje i nástroje drsná, tvrdá, heavy duty na druhou. Takže to vlastně všechno dává smysl? Asi jo. Jen je prostě nutné se z toho tak trochu vypsat. Nebo si udělat excelovsoui tabulku. Ale to mě nebaví. Tak se raději vypíšu. Doporučuji i vám. 

Takže jo, vlastně si stěžuju. Stěžujte si na mě! A nebo se mě zbavte!

A co vy? Také máte občas chuť se všeho pozbavovat a žít tak nějak více zlehka? Nebo o podobných "problémech" vůbec nepřemýšlíte?