Restart, 1: Už v tom zase lítám

Někdo chytřejší by článek nazval: Stará láska rezaví, ale trvá.

Už jsem toho napsal celkem dost o výživě, životním stylu, postupné rekonstrukci obří staré usedlosti a jistě i o mnoha dalších věcech. Teď si od toho trochu odpočinu a vrátím se k tématu, které formovalo můj život jako jen máloco. Téma? Pche, v podstatě další životní styl. A nebýt v Česku více než polovinu roku zima, pravděpodobně bych zůstal s tímto hobby srostlý jako námraza s čelním sklem auta. V minulosti jsem dokonce uvažoval, že bych za tím trvale emigroval někam do tepla. Kdo už jste ode mě četli nějaké řádky, nejspíš budete tušit.

JO, JDE O MOTORKY. SILNÉ, SLABÉ, VELKÉ MALÉ.

Už ani nevím, jak se to všecno semlelo, ale začal jsem zase jezdit. Proháním všechno. Malé dvoutaktní padesátky, větší dvoudobé střely a velké čtyřdobé stroje párající asfaltový povrch. Má garáž opět hlásí plný stav. Nejezdil jsem strašlivětánsky dlouho. Skoro mě až napadlo, zdali ještě vůbec budu umět jezdit, zdali s tím nehodím bok na první křižovatce. Naštěstí se to nikdy úplně nezapomíná, je to jako trochu brutálnější jízda na kole. Ale ty obnové začátky, to byla prostě křeč... Mohu se na věc dívat dvěma prizmaty. Chci-li být objektivní, pozitivní, užívám si, jak je všechno zase úplně nové, respektive dobře zapomenuté. Každé drnknutí do tlačítka startéru, každé zadunění po startu, přehození nohy přes motorku, každý první rozjezd. Pocit, jak si přijdu nad auty výkonem nadřazený, nebo prostě jen nad auty díky značné výšce sedla nad zemí. Fascinuje mě ta ovladatelnost a zrychlení. Motorky vnímám snad dokonce jako nějaké bytosti a aktuálně vážně okukuju každý kus, na který někde, klidně jako chodec, narazím. Moje politika úmyslného zapomínání těžce vyzískaných skills se mi tentokrát vyplatila. Nadělil jsem si po druhé můj koníček z nejdražších, který jsem před několika lety z poloviny pohřbil. Musím říct, že mi motorky opravdu hodně chyběly. Dávají mému životu jistý díl smyslu. Dávají mi pocit snesitelného fyzického nebezpečí, které dovedu řídit. A samozřejmě volnost, zejména v kolonách nebo při předjíždění dvaceti aut, co se nemohou dohodnout při předjetí traktoru. Už nemusím být v sedle každý den, to rozhodně ne, stačí mi, že nějakou zajímavou motorku mám ve své blízkosti a kdykoliv mohu vyrazit, tak jednoduše mohu. Nebo se jít prostě jen mrknout do garáže a těšit se, až bude čas na výlet.

JAK TO JEN VYSVĚTLIT. JE TO VŮBEC NUTNÉ?

Bez motorek si přijdu jako normální, skoro až jako obyčejný chlap. Smrtelně, staře, odsouzený jen k jakémusi základu. Nechci se nikoho dotknout, jde jen o mé dojmy ze mě samého. Vydělávám peníze, cvičím, chodím, mluvím, jím, píšu, čtu, spím, psa nemám a ani nechci mít. Mělo by mi to stačit. Jenže jaksi nestačí. Motorky mi dávají do života ještě i rozměr odvahy. Kde jinde si osahat odvahu, když je váš život poměrně komfortní záležitost, plný všedních povinností a závazků? Motorka zostřuje důraz na mé vlastní rozhodování, kdy je každý můj krok jen na mně a na nikom jiném. Přeženu to, skončím ve špitále. Přeženu to víc, skončím ve futrálu. Je to jiné než v autě, jako jezdec jsem rychlejší a o mnoho více zranitelný. Nic nového pod sluncem. Pokud udělám chybu, je to jen moje chyba a budu si to hodně dlouho pamatovat. Žádné kecy mi nepomohou, ani všechny kecy světa a ty hrdinné kavárenské už vůbec ne. Žádné konzultace, žádné vyjednávání. Jen se na to posadit a jet. Přemýšlet, soustředit se, užívat si to. Vnímat motorku jako částečně ochočenou přírodní sílu, která akceleruje a vzpíná se jako nic jiného na planetě. Připadat si jako jeden z mála, kdo na tuhle pravdu přišli nebo kdo měli odvahu a vášeň ji poznat. Nadto jsou motorky prostě krásné. V zásadě jednoduchý koncept vrazit mezi dvě kola motor a nádobku na palivo byl již dávno posunut z roviny puristického umění do sféry naprostých technických divů světa. Jo, rozplývám se tady jak útlocitka, ale asi mi to za to stojí.

A co vy? Také vás po letech doběhl nějaký starý koníček?