1. Sajonara, práce. Po skoro 5 letech

Někdo chytřejší by článek nazval třeba: Výpověď, aneb jak jsem se naučil nemít rád svoji práci.

Pokud to mám srovnávat s předchozím zaměstnáním, až na pár výjimek jsem se ve své práci moc nepředřel. Bylo tam několik nárazovek nepříjemných a zbytečných, stejně tak jako vzrušujících a představujících výzvu. Asi jako leckde. Má práce by pro někoho představovala prestižní záležitost, podpořenou i působením mediálně známé osobností, s kterými jsem denně spolupracoval. Dnes si říkám tohle: "A co jako? Prostě jen další Mordor...".

Já jsem nastoupil na začátku roku 2015 a zhruba po roce jsem se vrtnul do studia další vejšky, abych si na světě nepřipadal tak nějak zbytečně. Můj obor vtěloval slovo politika, a to mě uspokojovalo takovým příjemným, těžko popsatelným teplem. Avšak dával jsem si hodně záležet, abych nešel na politologii, sympatie k ní byly u mě naopak na bodu mrazu. Tehdy jsem měl ještě plnou hlavu rychlého postupu na top pozice. O další rok později už jsem regulérně svojí prací a lidmi okolo pohrdal a dalo mi velkou námahu potlačovat v sobě agresivitu.

POSTUPNĚ SE MŮJ ZÁJEM O DOSTUPNÝ PO(S)TUP NA TOP POZICE NADOBRO VYTRATIL.

Potřeboval jsem jakoukoliv změnu ovzduší a pozici na alespoň stejném levelu. Začal jsem být otevřený novým nabídkám. A ty přicházely. Ani jedna z nich mi však tehdy nepřišla dost dobrá, peníze nepeníze. Až na jednu. Ale z té nakonec záhadně sešlo, takže jsem propadnul menšímu smutku. Dnes už ale vím, že by ta práce byla taky dost přiblblá. Zanedlouho si mě vyhledala další nabídka, tentokrát asi ta úplně nejpřiblbější, kterou jsem naštěstí zaříznul už v zárodku. Díky ní jsem ale poznal svou dnes již manželku. Takže se zase jednou ukázalo, že vše vcelku obskurní může být nakonec celku i celkem prospěšné.

Zkraje roku 2018 jsem dokončil jeden velký projekt a skoro až do podzimu jsem do práce chodil nicnedělat a vyžíval jsem z podstaty vavřínů. Z tučných prémií mi možná přitučnilo břicho, ale radost jsem neměl. Bavilo mě trávit většinu času u vody s rybářským prutem, takže jsem se tomu věnoval do sytosti. Stal se ze mě introvert a každým douškem si užíval přírodu okolo vody. Paradoxem je, že jsem koníček provozoval zejména v Praze a nedaleko od svého zaměstnání. Nebo to nebyla až taková náhoda? ;-) Jezdil jsem na poloveníčka většinou autem, protože jsem si s rybářskou výbavou přišel v MHD jako exot.

Od podzimu 2018, kdy jsem začal randit se svou dnes již manželkou, jsem o práci nadobro ztratil zájem. Dobrá, pokud mě paměť nešálí, někdy v říjnu a listopadu jsem zmáknul další větší projekt, ale pak přišlo naprosté vakuum a apatie. Vzduchem se proháněla meluzína nezbytné změny. Velké projekty, kterých jsem za své působení v této práci zvládnul asi deset, mě celkem bavily. Ale dál jsem již pokračovat nechtěl a obdivuji jiné, kdož na podobných a zdaleka ne tak tvůrčích pozicích vydrží přisedávat celou kariéru. A snad to už dnes nemyslím ani moc ironicky.

Začal jsem být nedbalý a chodil jsem pozdě do práce a předčasně z práce. Skoro každý den. Neobtěžoval jsem se chodit na ty porady, které mi přišly už úplně o ničem. Obědové pauzy jsem natahoval na dvouhodinové toulky kamkoliv se mi zachtělo. Má přítelkyně mi názorově byla tu tichou, tu naprosto konkrétní oporou, které její práce rovněž připadala - teď to znovu přijde - přiblblá.

MÁ ZODPOVĚDNOST A PÍLE UŽ SPOLEČNĚ OHMATÁVALY JEN MRTVÉ TĚLO.

Vyřešil jsem to po svém. Takže celkem radikálně. A celkem hned. Byl únor 2019. Zahalekal jsem o 100% home office u zaměstnavatele, kde institut práce z domova neexistoval. Tuhle už tak pálivou čabajku jsem ještě vyválel v nukleárním pepři tím, že jsem z oznámení učinil ultimátum ve smyslu buď budu mít home office, nebo dám výpověď. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. "Tak jo", zaznělo další den. Jakože kladná reakce, doplňuji. Jakože kladná. What? Fajn. Pustil jsem si hubu na špacír a znovu něco zahalekal. Znělo to asi jako zpráva o ukončení pracovního poměru někdy ke konci roku, sám přesně nevím kdy, ale prostě to pak někdy stejně jako udělám, bubu. To spustilo další a načeřenější vlnu reakcí. Na stole mi ostřelhbitě přistálo pět dalších nabídek. Jedna byla fajn. Ale výměnou obutí se z žigulíka porsche prostě neudělá. Takže nezájem. A znovu byla oživena ještě jedna, která byla ve hře už asi dva měsíce, jen jsem na ni tak trochu pozapomněl.

ASI SI MĚ MUSELI FAKT CELKEM POVAŽOVAT.

V tu chvíli mi opět došlo, že svou sebeprezentaci "specialisty na všechno a na nic" musím opět přeformulovat na "muže devatera řemesel". Nebo se to má psát desatera řemesel? Teď to celé působí jako nějaká pohádka, že? Kéž by...

Určitá část mého mozku už ale stejně věděla, že tohle je za mě konec. Býval jsem a dost možná i dnes jsem ten typ, který když má věci až moc snadné a až moc mu ostatní vychází vstříc, zpravidla o takové věci nestojí a zkouší do cíle dorazit tou nevýhodnější cestou. A jaký, že je vlastně ten cíl? Rozhodně byl v dohlednu... a mlhu mám vlastně taky docela rád.

To pravé sajonara přišla o pár měsíců později. Rozhodně ne až ke konci roku. A bylo to hustý.

Zajímá vás, jakou práci jsem dělal? Měli jste / máte to tak nějak podobně? Držím pěsti všem, koho práce dlouhodobě baví a naplňuje. Nenechte si to ničím pokazit. A už vůbec ne sebou.