Add-on 9: Moje svatá povinnost

Někdo chytřejší by článek nazval třeba: Něco o výživě.

Ve svých třiatřiceti letech jsem měl celkem dost zdravotních problémů. Nebo možná jinak - většina mých problémů se projevovala skrze největší orgán těla, kterým je kůže. Žil jsem totiž jako prasátko. Snědl jsem kdeco, snažil se řešit všechny problémy světa. Málo jsem spal, skoro vůbec. Je mojí svatou povinností napsat tento krátký text, jelikož zdravotních komplikací bylo nemálo. A jednu po druhé jsem je začal odstraňovat. A kýžený efekt se dostavil skoro hned. Vadil mi lepek. Bolela mě hlava, byl jsem unavený, občas nafouklé břicho, sklony k ekzémům a neutěšitelná žravost. Poslal jsem lepek do hajan a dnes mám migrénu tak jednou za rok, když se zapomenu a ucucnu si v restauraci nějaké sojové omáčky narvané lepkem.

Pak jsem se taky hodně přehříval, měl nějaké návaly a závratě, včetně takových mechanických a jakoby předem naprogramovaných sklonů k emočním výbuchům. A taky mě nějak divně pálila kůže na obličeji, skoro jako... zevnitř. Viníkem byl kofein. Přestal jsem pít černý čaj, coca-colu a kafe. Už nepiju ani bezkofeinové kafe. Problémy zmizely. Podobné projevy mi způsobovaly cigarety, takže jsem je musel taky utnout. Cigarety mi chybí hodně, protože byly dokonalým a cool (dle mě) prostředkem na hození se do klidu.

NO MOMENT, A CO TEDA TEN CUKR?

Samozřejmě, snažím se jíst co možná nejméně sladkostí. Rychle pak hubnu i s minimem pohybu a lépe se mi spí. A vůbec netloustnu. Cukr je fakt droga. Jeden den se rozjedu s nějakými dortíky a pak mám více než měsíc silné chutě po sladkém a ještě dalším sladkém. A pak to ještě zajist něčím slaným, poté znovu sladké... Za tohle jsem začal cukrovinky doslova nenávidět, až mi nakonec klasické cukrárny přijdou atraktivní asi jako neomytá výstavka pitevních instrumentů. Nějaké absťáky se dlouhodobě snažím zahánět ovocem nebo ovocnými rolkami značky Bob Snail nebo Ovocňák. Jde o čistě přírodní záležitost. Většinou mě do choutek na sladké uvrhne nějaké virová nemoc, kdy jen dva dny ležím v posteli a snažím se všemožně ukájet chutě něčím hodně výrazným, protože chuťové buňky jsou v deliriu. 

NEJVĚTŠÍ ŠKŮDCE BYL ALE TAKOVÝ HEZKÝ BÍLÝ...

... nápojíček. Který každý miluje, který patří do škol a 99 % výrobků na planetě ho taky obsahuje. Možná ho najdeme i v pneumatikách důlních náklaďáků a v jaderných hlavicích. Jo, je to kravské mléko. A jak se později ukázalo, tak i kozí a ovčí. I v nejpřírodnější podobě, které jsem si často dopřával. Oslí mléko jsem prozatím nezkoušel, prý je v tomto ohledu v pohodě. Jen se skoro nedá sehnat. Situaci jsem vyřešil bezlepkovým ovesným, sojovým, mandlovým, rýžovým a kokosovým mlékem. Kešu mléko nebo jiné typy jsem nezkoušel. Miluju rostlinná mléka! A nesnesu už nadále ta živočišná. Proč? Protože po požití jedné skleničky ve mně spustí alergie úplně na všechno, včetně alergie na prach(y), srsti všech zvířat a snad všech druhů pylů. Během pár hodin se mi kompletně zacpou dýchací cesty a skoro přestávám ovládat svůj hlas. Pak mi ta věc usedne i v uších a cítím se, jako by mi někdo voskem zašpuntoval hlavu a hodil mě do Mariánského příkopu. Rýma se mě pak drží i dva týdny a zpravidla chytím první bacil, který kolem mě někdo proprskne. Super. Děkuju, nechci. Navíc vegan mléka prostě naše planeta chce, takže mohu být dvojnásob v klidu.

Když jsem byl u své alergoložky a několikrát se zmínil o mléce, v tom smyslu, že jsem ho vyčlenil z jídelníčku, že by mohlo představovat problém, vysmála se mi. Jednou sem k ní přišel asi v minus pěti stupních, všude byl sníh. Alergii na pyl či prach jsem tehdy měl asi jen těžko. A přesto jsem byl alergií úplně zmámen. Oficiální diagnóza: alergie na mráz. Po téhle insitní zkušenosti trpím už pouze alergii na alergologa. Mrkněte na mé články o otužování, kde několikrát opakuji, jak mi velký mráz dělá vyloženě dobře a nikdy po otužování nestonám.

Měl jsem jednu takovou obsesi. Miloval jsem čipsy. A mám je stále rád. A nevěděl jsem, čím guilty pleasure nahradit. Dnes už vím. Řešení se jmenuje opékané mořské řasy. Mňamka do kapsy s hromadou živin. A dají se jíst všude. Ale ne každému asi budou chutnat nebo vonět. Komu ale zachutnají, už možná nebude chtít jinak. A v zásadě už je to asi jediná věc, kterou snesu slanější. S dietou se mi pročistily receptory a až teď konečně poznávám pravé chutě jídel. Rok a půl jsem si jídlo neosolil. Pochopte mě, že tenhle článek jsem prostě napsat musel. Třeba ale máte jinou zkušenost. Respekt.

A co vy? Také jste vyzkoušeli takto jednoduchou eliminační metodu? A zafungovalo? Anebo jste dlouhé roky běhal po alergologiích, nechali do sebe píchat injekce, nechali se propichovat pohledy mudrců či podstupovali jiné další mantácké záležitosti...?