Add-on 8: S batohem kolem světa

Někdo chytřejší by článek nazval třeba: Udělat si čas na to svoje.

Zase jsem se jednou oddal myšlenkám, jestli neplavu proti proudu až moc často, už moc dlouho. A jestli mi při dalším uskutečňování vlastních snů už nehrozí utonutí. Nedávno mě přepadla myšlenka pověnovat se činnosti, která mi jako mladšímu - kdoví proč - přišla nedůstojná a obskurní. Usmyslel jsem si, zdali by nebylo dobré se na pár týdnů na všechno vykašlat a nevyrazit si s batůžkem "kolem světa". Jasně, kolem světa by se mi asi nechtělo, pěšky bych došel tak možná do Řecka a pro cestu zpátky budu ještě vděčný za letadlo.

JENOMŽE TO MÁ NĚKOLIK ALE.

Vrátím se do nedávné minulosti. Absolutně jsem neuměl pracovat způsobem každý den aspoň něco. Většinou jsem několik dnů až týdnů odkládal větší úkoly, abych se pak dostal až do stavu nějaké lítosti z nesplnění vytyčeného. A začal jsem tvrdě makat skoro nonstop. Po prvotních nepříjemných intoxikacích těžkostmi úkolu jsem činnosti propadl a užíval si ji. Až mi vždycky bylo ještě líto, že je mise splněna. Takhle jsem to dělal prakticky vždycky. Možná si mě tak vychovala už škola se všemi - teď to přijde - přiblblými - testy, nevím. Tuhle věc jsem snad definitivně zažehnal v roce 2021, kdy se mi poprvé dařilo postupně ukusovat malé porcičky s vidinou na dosažení cíle v několika dnech či týdnech. Je to celkem uspokojující a buduje se tím trpělivost.

A jak jsem dosáhl své olbřímí transformace? Zamakal jsem na sobě? Meditoval jsem? No ani ne, popravdě. Měli jsme malé děcko. A jelikož jsem neinklinoval k zdrhání na služebky a posezení s kamarády každý týden, o mimčo jsme se celkem fér dělili a věnovali mu nezměrnou míru pozornosti a samozřejmě i času. Jasně, DPDJM se samozřejmě starala víc, ale z hlediska času stráveného s mimi jsem nebyl až takový břídil. A malé děcko je logicky překážka, pokud bych chtěl "od všeho na nějaký čas vypadn-out". Nemohl bych DPDJM nechat na hrbu velký barák a všemožnou i nemožnou údržbu. Pak je tu práce. Jakože zaměstnání. To zmiňuji až na posledním místě, protože jsem se na regular jobech nesnažil být nikdy moc emočně závislý. Třeba si tím ve svých 37 letech už můžu uškodit, nevím, ale v hlavě mám každopádně jiné plány. Pak mi došlo, že...

... ODCESTOVAT S BATŮŽKEM JE VLASTNĚ HODNĚ JEDNODUCHÉ.

Fakt jednoduché řešení. A to jsem si v minulosti myslel, že jde o věc hodnou filmových kamer a vší dramatické ambaláže. Dát výpověď, nabalit si pár hadrů, pár peněz, platebku, náhradní boty a jít. Chůzi miluju a bez tréninku bych si věřil na nějakých 30 kilometrů denně. A možná i víc. A pak možná i naboso. Tím se v žádném případě nechci dotknout někoho, kdo do toho šel a komu batůžkování pomohlo. Dávám jim najevo své pochopení. Nechápal bych je v případě, kdy by plni trpkosti nebo dysforie z čehokoliv kvasili v "jistém" zaměstnání a několik dekád vyčkávali na další zkvašené "jistoty". Odchod s batůžkem pro mě ale každopádně není. Bohužel. Bohudík. Prostě není.

MUSÍM SE ZASE NAUČIT NĚCO ÚPLNĚ NOVÉHO.

Jak "vypadnout od všeho", a zároveň z ničeho nevypadnout? Už dlouho si chci odpočinout od děcka, protože mě nenechá doříct jedinou větu, denodenně krámuje věci, budí mě ve tři ráno a nevydrží u žádné hračky dlouho. Už drahnou dobu se potřebuju na dva dny jen někde zavřít a v hlavě si zhmotnit jednu myšlenku, kterou chci rozvést. Dva dny jen na myšlení. Potřeboval bych celkově ale tak pět dnů komplet. Ideálně týden. Takže je jasné, že při mých současných výchozích podmínkách nemohu někde moc trajdat, ale musím se naopak zavřít. V bytě. Abych byl mimo od děcka. Abych byl efektivní a nic mě nerozptylovalo. Abych se nemusel obtěžovat topením, úklidem sněhu nebo listí, velkým úklidem v baráku... Vánoční svátky jsem v tomhle asi už projel, takže to budu muset rozjet později. Už nemohu tolik pracovat po nocích jako dříve, protože se mi pak blbě usíná a nadto i předčasně vstávám. Zatím jen ladím, jak si za takových podmínek v noci sednout k počítači. Takže si přese všechno budu muset nárokovat aspoň nějaké své 4 dny. Nebo aspoň dva víkendy. Nebo jen ještě vycizeluji efektivitu a strávím nad prací třeba jen půl hodiny denně. Co mi děcko vzalo, to mi taky dalo - rozhodně jsem efektivnější než za single časů. A i když by mohl text výše působit jako lamentace, celkově jsem dnes ve většině oblastí života efektivnější.

A co vy? Můžete vyrazit s batůžkem, nebo už to nejde? A jaký batůžek jste si v té svojí realitě nakonec nasadili?