Add-on 4: Zlo se ukrývá ve dřevě

Někdo chytřejší by článek nazval třeba: Světová válka Z brouky.

Věděli jsme o něm a s tím jsme i kupovali dům. Červotoč. Stopy jeho činnosti byly nepřehlédnutelné. Ale strukturální pevnost domu nebyla dotčena, tudíž jsem vyhodnotil, že když ta malinká hnida nevyžrala vše dřevěné v domě v posledních dvaceti letech, tak už by mohla dát klid a odlézt někam jinam. Od začátku jsme v domě dělali bugr. A vídali jsme podivné broučky, co se jen tak znenadání objevovali na podlaze. Vždycky jsem si myslel, že červotoč má tvar červa. Ale nemá, jako dospělý otravuje planetu v podobě brouka. Nějak nám to záhy došlo a začali jsme je kosit. Jakousi hmyzí rovnováhu v domě jsme rozvrátili tím, když jsme vyhladili úplně celý národ velkých pavouků. Takže jsme už byli na červotoče sami. Ve dvou místnostech s dřevěnou podlahou nám o sobě dávali vědět chroupáním. Je to hlasité a skoro u toho nejde usnout. Začali jsme přes den víc dupat. Podlahu jsme stírali směsí černého pepře, octa a saponátu na nádobí. Stejný recept jsme aplikovali také na staré dřevěné schodiště vedoucí na půdu. Pak jsme podlahu celkem profesionálně zrenovovali. Vypadala krásně. Ale zrenovovali jsme ji i s broukem.

NA DLOUHOU DOBU BYL KLID.

Když jsme ale jakožto staronoví pražáci přijížděli na rychlé návštěvy domu, nelíbily se nám ložiska jakoby vyštípaného dřeva v podlaze. Zprvu jsme to přisuzovali dělníkům a jejich podrážkám olepeným sutinami. Jednoho zimního dne jsem se ale rozhodl na domě ve fázi těžkého rozstřelu přespat. Rozjel jsem topení. Já jsem usnul. Ale něco se s teplem probralo k životu. Červ kousal. A kousal a kousal. Až jsem z toho šílel. Nešlo už podruhé usnout. Běhal jsem a dupal po místnosti jako smyslů zbavený. Na chvilku jeho ožírání vždy ustalo. Ale pak se znovu rozjel. V ten moment jsem si přál, aby byl červobrouk něco pořádně velikého jako z knihy nebo i filmu Hvězdná pěchota. Abych ho mohl popadnout nebo zastřelit, prostě zneškodnit a vyhodit z okna na mráz k hladovým kočkám. Jenomže můj nestoudný mrzák byl příliš malý, abych se mu dostal na kobylku. Věděl jsem, kde přesně hryže, ale nepomohlo by mi ani páčidlo a rozebraná podlaha. Nakonec jsem si zapnul dokument o středověku, ale brouka jsem i přesto slyšel. Vyřešil to až dokument ze druhé světové, kde pořád něco dunělo a prskalo nebo tam vyšiloval áda.

SUPER RELAXACE PŘED USNUTÍM. IRONIE.

Další noc jsem už hryzání nevydržel a zašel si do kůlny pro největší postřikovač, jaký vůbec máme. Otočil jsem do něj kanystr neředěné broukovražedné směsi a celou podlahu doslova zaplavil. Už je tomu rok a od té doby máme klid. Tu noc jsem ještě vyběhl na schodiště a také ho celé pokropil, potřeboval jsem se totiž zbavit oné kyseliny v plastové nádržce. Byl jsem v zoufalé ráži a spolu s dřevem si "ošetřil" také vlasy a kůži na rukou.

Podlahy jsou co do červotoče snadno čitelné. A i kdyby je snad jednou nějak nebezpečně ohlodal, pod dřevem je ještě beton a železo, nosné části, takže se nemáme kam propadnout. Mnohem větší strašák byl krov. V krovu taky něco bylo. Určitě tesařík, ale nejspíš hodně dávno, protože na pár trámech bylo lýko. A červotoč jen zřídkavě, na nějakých starých fošnách, které letěly ven z domu a fofrem na ohniště. Nikde se nic neprojevovalo žádnou aktivitou. Všichni místní řemeslníci "specialisté" se shodli, že není třeba panikařit, že by krov ani neošetřovali. V nějaké knížce jsem se dočetl, že bych měl krov obouchat kladivem a poslouchat, zdali dřevo není někde už vyžrané - naměklé. Nebylo. Spoustu materiálu pozřela hniloba a bylo třeba udělat protézy a výztuhy, ale brouci žádné větší škody na krovu nenadělali. Krov se dočkal kompletního, dvojitého ošetření postřikem. A jak už jsem psal, z jistých obav jsem nechal vybudovat ještě i jakýsi krov v krovu, celkovou výztuhu a jakousi kopii původního krovu. Zesílení, tlak, tah, torze... S něčím takovým by bylo prakticky nemožné, aby se nám střecha zhroutila, a to by ji brouk mohl hlodat třeba i 30 let. Stěžejní místa nově navíc pevnostně podpořilo i železo. Navíc jsem na našich demolovaných hospodářských budovách viděl trámy, které byť byly sežrané na prach, pořád (by) unesly tíži střechy i sněhu.

VŠECHNO STARÉ I NOVÉ PŘEKRYL PŮDNÍ BYT.

A já se v duchu modlil za klid. A za přesné mikrovlnné záření k likvidaci brouka, pokud by se vyskytl problém. Při svých preventivních studiích broukobrany jsem opakovaně narazil i na tvrzení, že se červotoč pouští taky do OSB desek, pokud jsou ekologické výroby. A to ty naše byly. Více než 300 metrů čtverečních desek. Místní stavitelé nás neustále přesvědčovali, že na Vysočině brouka nikdo moc neřeší, že se tady prostě půdy co nejrychleji zateplí a hlavně ať je teda teplo. Podobné názory člověka hodí do klidu, ale klid trvá jen do doby, než se objeví problém. A problém se dostavil hned asi desátý den po opětovném nastěhování na Vysočinu. Šikminu v přiznaném původním trámoví něco žere! Jen kousek od mé postele. Zuřil jsem a nemohl usnout. Mlátil jsem do trámu dlaní a ta věc nepřestávala otravovat. Nakonec jsem si musel opět pustit depresivní a hlučný dokument. Do práce jsem jel ráno úplně vyčerpaný. Po návratu začala rychlá protiofenziva. Navrtat díry, kde ta krysa hrabala. A napouštět je jedem. Pořád a pořád dokola. A ještě ten kekel nanášet štětcem všude okolo. A dělat v mítnosti brajgl, abych tu věc nutil k pohybu a ochutnání zapitého lektvaru.

TAKHLE JSEM SI HRÁL ASI 10 DNŮ A HNUSÁK SE MĚL STÁLE ČILE K SVĚTU.

Ba co víc, z vedlejšího přiznaného trámu se ozval jeho parťák. Ten se zabydlel v opravdu masivní vzpěře, kterou jsem už navrtávat nechtěl. Docházelo mi, že už ani nemám strach o stav krovu, ale že jednoduše nesnesu ty šílené zvuky. Prostě jsem měl skoro doslova brouka v hlavě. Pomalu bych už oslovil firmu, likvidátory s mikrovlnami, které usmaží brouka zahajdovajdovaného v měkkém materiálu. Jenomže jsem byl z řemeslníků už dlouhodobě znavený a nikoho jsem v domě nechtěl. A tak jsem se pokusil být trochu víc ezo a s broukem se jednoduše domluvit, ať odejde. Nějací jeho kámoši už se pravděpodobně odejít rozhodli, protože jsme je vídali na parapetech. Šlo o stejný model, jako druhdy na podlaze ve spodním patře. Dokonce jsem narazil na jednu tematickou básničku: "Včera jsem mluvil s červotočem, vlastně ani nevím o čem, vlastně ani nevím proč, vlastně ani nevím, jestli to byl... červotoč.". Ale srdce těch dvou ogarů bylo černé a na domluvu neslyšeli. Takže jsem jim jejich hlody oplácel hifinou rozjetou na maximum v režimu full bass. Ale ani to je neodradilo. Pak se mi zdál sen. Mlátím malým kladívkem do trámů a zaměřuju se na suky, aby se vibrace dřevem pěkně "prozpívala". Další den to zkouším. Mlátím tak akorát, žádná surovost, ale ani jemnocit. Udělal jsem to dvakrát během týdne. Od té doby je klid. Zboural jsem jim jejich metro. Už jsou to tři měsíce...

A co vy? Máte ho tam někde taky? Bojíte se, že vám to celé rozežere, nebo jste celkem v klidu?