7. Na hradě je překvapivě zima

Někdo chytřejší by článek nazval třeba: Na šamotě u lesa.

Teplo domova je něčím, za čím jsme na Vysočinu nepřišli. Protože jsme věděli, že nám občas bude kosa. Brali jsme to jako nějaký ozdravný program, kdy se navíc v posledních letech roztrhl pytel s otužováním a všemi možnými metodami pobytu ve chladu a ve tmě. Taky jsme měli představu, že na Vysočině je pořád sníh a že sněžná zima je vždy přívětivější, teplejší a jaksi ladovská. Prostě něco, co se zvládne i ve svetrech a ještě se budeme chlubit kámošům v Praze, jak se tady, sto kilometrů od našich minulých životů, pěkně zocelujeme. Reálné teplo domova ale bylo současně něčím, čeho jsme se nechtěli a asi ani nemohli vzdát. Jak se ukázalo...

... CHLAD BY SE NÁM VEŽRAL DO TĚLA A NEPUSTIL SE NÁS.

Takový ten typ chladu, který už člověk nerozchodí, protože je jím totálně paralyzovaný. Nechce už pracovat, nepomůže ani další vrstva oblečení navíc. Někdo chytřejší by napsal, že zimnice není žádný med. Co jediné může pomoci, je nepochybně nějaké topidlo. I sahám tedy po jakémsi starém přímotopu a v duchu se častuju vulgarismy, neboť jsem si přece odpřísáhl, že topit budu toliko dřevem ve starých kamnech. A přání se mi mělo brzy splnit. Přímotopek nám třikrát shodil jistič. A já si nedal říct. Pak začala hořet stará zásuvka. Nedal jsem si říct. Pak hořela zásuvka i přímotop. Dal jsem si říct. Obhlížel jsem, cože to vlastně máme v domě za obstarožní zdroje tepla. Nabídka byla romantická, ale i děsivá. Nějaký velký plechový válec - pilinová kamna. Pak klasické chalupářské Rekreanty s plotnou a pecí. Plotna byla na třech místech rozlomená, takže kamna hrozily být i jakýmsi výrobníkem dýmu přímo do kuchyně. Pak jsem do domu přivláčel něco asi padesátikilového, co vypadalo hezky roztomile. Nejspíš jsem to přitáhnul prostě jen proto, že jsem to jako jediné utáhnul. Všechna ostatní topidla v ostatních objektech vážila metrák a víc. Čili tady máme piliňáky, Rekreanty a roztomilouše.

POPRVÉ PO ASI DESETI LETECH LÁDUJU A ROZPALUJU KAMNA!

Vybral jsem si piliňáky, jelikož se nacházely v místnosti, kde jsme měli v plánu prvních pár dnů podřimovat. Říkal jsem si, že si je v noci během spánku určitě nějak ohlídám. Nebo je doplním. Což je ale blbost. Piliňáky, to je jeden velký plechový kýbl, který se pod tlakem třeba velkého kladiva narve pilinama. Pak se tam ještě něco udělá s nějakou kládou, aby uprostřed pilinového sloupu zůstal vzduchový tunel. Pak se tohle celé odnese do domu, vloží se to do dalšího plechového kýble, který je napojený na komín. Pak se to nějak novinami zapálí a když máte štěstí, máte oheň. Když máte štěstí víc, máte i teplo. My jsme zůstali se štěstím někde na půli cesty. První noc nám piliňáky zajistili alespoň nepromrznutí v jedné místností. Druhý a třetí den už se mi je rozběhout nepovedlo. Plán na likvidaci kubíků pilin ze stodoly během prvních týdnů asi neklapne.

NAMÍSTO PILIŇÁKŮ KVAPNĚ NAINSTALUJI ROZTOMILOUŠE.

Roztomilouš jsou moc krásná kamínka. Prťavoučká, vysoká jen sotva nad kolena. Vůbec nevím, co jsem si od nich sliboval. Prostě jsem je z nějakého důvodu chtěl mít doma. Roztomilouš jen srdnatě žral dřevo, a teplo domova nebylo prostě žádné. Jakože vůbec žádné. Kromě četných okamžiků, kdy jsem se ze zoufalství rozohnil já sám. V technických tabulkách by takový shit měl zapsaný výkon nanejvýše 0, 2 kW. Vždy jsem měl úctu k předkům a jejich bytelné technice, ale s tímhle ať táhnou do prdele.

Tak fajn. Se spací místností je stejně tuningový záměr, stěhujeme se do místnosti vedle, kde kralují rozpraskané Rekreanty. Piliňáky i roztomilouš už mezitím hltají plody mého hněvu a korodují na zahradě někde pod severní stěnou. Tak, Rekreanty, ukažte své komoušské ocelové svaly a dodejte nám pohodlí, které naše babičky a maminky požívají již dobrých 5000 let a ve kterých topil i sám Kristus.

BUDE ZIMA, BUDE MRÁZ, KAM SE PRAŽÁKU, KAM SCHOVÁŠ...

Zprvu byly Rekreanty hotovou pohromou. Ukázalo se ale, že sopouch do komína je asi ze tří čtvrtin zacpaný od novin. Někdo před námi házel do kamen balíky novin po lopatách a poletující čertů byly jednoho dne tolik, že si prostě rozhodli střihnout rej ještě před branami komína. Čištění bylo na minutku. Tah kamen výrazně vrostl. Vzrostla i jejich hlučnost. Rekreanty byla v okamžiku statným psem, co cení zuby a chystá se trhat. Maximálně tak ale sám sebe... Tepelný výkon zůstal malým štěňátkem, které dovedně roztrhá roli toaleťáku, ale na klubku bavlny si už vyláme zuby.

DPDJM přišly Rekreanty ňuňu a její smysl pro romantiku byl nakažlivý. Ale pragmatismus vítězil. Takže jsme měli kamna, co sice netopí, zato v noci pěkně svítí, jak jsou samá prasklina a otevřená dvířka. Přiznám se bez mučení. Než kamna letěla do šrotu, nechával jsem je běžet už jen s otevřenými dvířky na přikládání. I v noci. Beztak jsem musel každou půl hodinu otesánka krmit. Taky jsem do nich házel a lil nejrůznější chemické podpalovače. A to nejen na samotný akt podpalování.

AŽ SE JEDNU NOC TA ZCHÁTRALINA ROZŽHAVILA DORUDA.

Venku jsou dva tři stupně, ale my máme doma teplo! Nebo doma - jen v jedné místnosti. Úspěch byl i přesto náš. Jak se to stalo? Začal jsem topit nějakými fošnami, které... byly natřené mořidlem. Právě jsem objevil klíč k odemčení potenciálu téhle socialistické stálice. Něco mezi kamny a popelnicí, aneb jiný režim topení byl objeven. Odpadem jsem ale topil jen asi den a půl, protože jsem si opět začal připadat jako - znovu přijde ono slovo - spodina. Hm, tak smůla. Pár dnů to ještě přežijeme a pak nás snad spasí sluníčko nebo si opět dodám kuráže použít přímotopy, nové, které jsem mezitím přivezl. A opravdu, slunečné dny a masivní větrání nás pomaloučku vysekávaly z kamnového pekla a já měl dost času na promyšlení nějaké ochotnější otopné soustavy.

SAMOSTATNOU KAPITOLOU BYLA KOUPELNA. Z TOHO AŽ MRAZÍ.

Ba ne, přeháním. Po brutálně důkladné očistě a servisnímu zásahu byla celkem provozuschopná. Byly to takové staré lázně, které byly tak odlišné od všeho, kde jsem se kdy luhoval. Snad kromě právě všech starých lázní, kde jsem se důchodcovské zábavě sporadicky oddával. Když tak nad tím přemýšlím, fakt se těším, až budu jako opotřebovanější a usedlejší navštěvovat lázně i wellness častěji. Koupelna měla dva největší problémy. Lázeňská kamna na tuhá paliva i elektrický bojler byly po smrti. Nebylo čím ohřát vodu ani vzduch. První nová věc v našem domě byl tedy nový bojler, který jsme nechali nainstalovat hned zkraje za ještě WTF stavu domu. Naštěstí hned vedle bojleru číhala jediná schopná zásuvka v domě, jejíž poločas rozpadu jsem odhadoval tak na dva týdny, možná i tři.

Nikdy nezapomenu na první koupele, kdy jsem se v touze po teple očima opíral o plamínek svíček a horkou hladinu vody ve vaně, protože všude okolo mě byla zima jako venku. Venku na Vysočině. Snahy obrodit teplo v koupelně via staré zásuvky dopadla vznikem další svíčky, kdy se v ni proměnila další zásuvka. Ač jsme si s DPDJM vytrpěli nepředstavitelný diskomfort, dlouho jsme na první horké lázně v ledovém vzduchu šťastně vzpomínali.

NAUČIL JSEM SE DVĚ VĚCI.

I městský člověk toho vydrží víc, než si myslí. A jelikož není debil, měl by ausgerechnet všechny nefunkční krámy neprodleně naházet do kontejneru. Dneska už bych si nechal dovézt dvoje obyčejná krbová kamna, klidně jenom kvůli několika málo dnům, kdy by nám dávaly ono pověstné vedro na zdechnutí. Přál jsem si tenkrát zdechat teplem. Víc než cokoliv jiného. Náš rozjezd mohl být mnohem pohodlnější, mnohem efektivnější a ve finále i mnohem romantičtější, protože dívat se na oheň přes ohromné sklo, které snese i tisícistupňový žár, nebo přes malou očouzenou kukaň, z které co pět minut vyprsknou jiskry přímo nad podlahu nebo na bačkory, je propastný rozdíl. Ludra, co neprohřeje kosti, dokud vám od ní nečapnou kalhoty, je krám, a krámy značí náladovost a výbuchy.

Místní mužové náš dům prý odjakživa nazývají Hrad. Protože údajně dům architektonicky i velikostí předběhl svoji dobu a hlavně proto, že se na jeho místě kdysi dávno tyčila do výšky úctyhodná středověká tvrz. A že na hradech bývá zima, ví každý...

Zkušenost z prvních dnů roční dovolené jsem se rozhodl již nikdy nezopakovat, a proto jsem do domu nechal nacpat tolik nových topidel na různá paliva a zdroje, že by to stačilo na tři samostatné základní školy někde v nitru Sibiře. Ale o tom až někdy později, ok?

A co vy - dopřejete si čas od času mrazivý víkend na chalupě, nebo v říjnu vše pečlivě zazimujete a dorazíte zase až v dubnu? Byli jste někdy tak paralyzovaní zimou, že jste zabaleni do deky jen zoufale čekali, až to někdo jiný za vás vyřeší? Věřte mi, že vás chápu, ať děláte cokoliv z toho.